|
16.raport,
tentokrát již téměř od Maových bratrů.
Peking byl zdolán a
před tváří velkého Maa jsem otevřel láhev šampusu
od Jiřika Košnarů a
Jardy Štěpánů a připil na skutečný start z Pekingu do
Paříže. O tom ale až
příště.
V Pekingu mi bohužel
přestal fotit Olympus E-1, nejdřív párkrát zoufale zapípal a z písmenek
na displeji byl vidět jen horní kousíček. Pak z displeje zmizelo všechno
a umřel definitivně. Teď nedělá nic. V Pekingu bylo 39 stupňů ve stínu a
vlhko jak v prádelně a tak je možné, že to třeba nestalo tím. A u mého
Canonu na film přestal ukazovat displej taky. Sice se i nadále tváří, že
fotí, ale to se nedozvím bohužel dřív, než dám filmy vyvolat. Tak teď
fotím na nouzový digitál a třesu se, jestli se nesesype taky a jestli
třebas nevypoví i počítač. Nejhorší etapa ovšem byla etapa do Sajnsandu,
o tom je dnešní report. To bylo to pravé dobrodružství hodné Borgheseho a
Goddarda. Teď už jsem na zpáteční cestě a píšu opět z Ulaan Baataru.
Mašina jede, vše v pořádku, dobrodružství jak má být.
Zdravím všechny.
Hošťálek
Tak tenhle úspěšný
mnich-podnikatel mi v Ulaan Baataru svato svatě prorokoval, že moje cesta
bude zářivě úspěšná, bez problémů. Rád bych ho teď, když stojím v poušti
s utrženým sajdkárem, měl po ruce...
11. 894 kilometr
11. července, pondělí
(je mongolský svátek)
Zatím jako úplně
nejtěžší etapa, srovnatelná s útrapami, které si prodělávali Borghese a
ostatní účastníci jízdy Peking – Paříž v roce 1907, se mi jeví úsek z
městečka Čojr do Sajnšandu. Nejenže je to opravdu už víc pouští než
stepí, slunce pálí a je strašlivé vedro, ale na devadesátém sedmém
dnešním kilometru se najednou ozývá z předku známý zlověstný zvuk a znova
praská přední kulový čep, který drží sajdkár. Ten, co poprvé praskl v Ufě
a který se mi tam podařilo znova zašroubovat na zbylé asi čtyři závity.
Když jsem předevčírem
po ránu kontroloval motorku, všiml jsem si, že se přední upínací kleština
sidecaru skoro dotýká výfukového kolena. To proto, že se zas o kus ohnula
roura, na kterou je přivařená. A tak mi došlo, proč ten kulový čep praskl
poprvé. Že ho ta trubka, na ruské a mongolské necesty nedostatečně
dimenzovaná, jak se ohnula, ulomila. Jenže ve stepi, kde potkáš nejvejš
pár jurt, se tohle neopraví a tak jsem počítal s tím, že to udělám v
Sajnšandu. V městě, ve kterém jsem sice ještě nikdy nebyl a tudíž nevím,
jestli to tam vůbec bude možné, ale které je, podle velikosti puntíku v
mapě, snad dost velké na to, aby se tam řešení našlo. Jenže jsem
předpokládal, že tam ještě čep vydrží. Že do Sajnšandu dojedu.
Těsně před tím,
než se trať odklonila od vyjeté stopy a nechala mě úplně samotného v
písku pouště...
Teď stojím v poušti,
asi šest kilometrů za zády mám vesničku Ajrag, kde jsem naposledy
natankoval, ale kromě benzínky a malého obchůdku s potravinami v ní
nebylo nic. A do Sajnšandu je to, podle toho, co mám v itineráři, zhruba
něco kolem sto dvaceti kilometrů...
Vracet se nebudu. V
Ajragu by se nenašla, ani kompletní sada plochých matkových klíčů, natož
svěrák nebo svářečka. Přední část sidecarového podvozku provizorně vážu k
rámu motorky dvěma kvalitními americkými popruhy s napínacími ráčnami.
Jsou to popruhy značkové, původně držely v kontejneru čtyři sta kilo
těžkého Electra-Glide Harleye, když putoval ze zámoří do Prahy, ke
kamarádovi Frantovi Sekujovi, který mi je pak věnoval. Teď se modlím, aby
dokázaly udržet sajdu. Co jde, překládám z lodičky na motorku, vážu bágl
na bágl, abych sajdě ulehčil, až mám za zády hrb větší než velbloud. A
pak se pomalu, pomaličku rozjíždím vstříc stovce rozpálených písečných
kilometrů, kde nejspíš nepotkám živou duši.
Když se začne
zadní kolo propadat do písku a kamení, je potřeba za to vzít a neptat se,
co tomu řekne spojka, co zadní pneumatika a nebo pískem zasypávaný
řetěz...
Po vytlučené roletě se ploužím patnáctikilometrovou rychlostí,
kraťasy mám propocené, že by se daly ždímat a slunce sálá. Chlupy na
nohou se připalujou a kroutěj od žhavě sálajících výfuků a mně se ani
věřit nechce, že tohle všechno si dá motor mojí Kawy líbit, aniž by se
přehříval. V Ajragu jsem poprvé potkal čerpačku, kde měli skutečně jen
osmdesáti oktanový benzín a jen díky tomu, že v nádrži byla ještě třetina
toho lepšího, motor nezvoní. Vzpomínám v téhle chvíli na pana Janouška
z Příbrami, který mě zásobil přípravkem Metaltec-1 a radil, abych s ním
nešetřil a do oleje ho přidal opravdu hodně. Že to je zázrak, který
nedovolí, aby se motor zadřel ani v těch nejstrašnějších podmínkách. Teď
mu věřím, protože horší podmínky jsem nikdy nezažil a ani si je
představit neumím.
Když víte, že jste v
poušti úplně sami, trať se odklonila někam pryč od vyjeté stopy a není
šance, aby se objevil někdo, kdo vás přijede spasit, začínáte si
uvědomovat, jak velké a nebezpečné to dobrodružství, do kterého jste se
vypravili, vlastně je. Myslím na to, že už nemám náhradní pneumatiku, ta
se namontovala v Ulaan Baataru. A dráty v zadním kole jsem už taky dva
dny nekontroloval. Jen si říkám, že kdyby bylo nejhůř a sajda se stala
nepojízdnou definitívně, pořád se ještě dá odmontovat. Udělat výběr,
oželet to, co bych na motorku nenavěsil a jet záchraně vstříc na sóle.
Na kousku lepší
rovinky stavím, abych vyfotil nekonečnou dálku kamení a písku.
Každých dvacet minut
zastavuju a piju. Tělo má spotřebu vody takovou, že když jdu čurat,
zjišťuju, že není co. V týdle poušti zakouším pocit, že bych ze sebe
dokázal dostat tak nejvejš ledvinovej písek, kdybych nějakej měl...
Proplížené kilometry
naskakují na tachometru neuvěřitelně pomalu, zbylé úchyty sajdy skřípou a
ohýbají se na každém drncáku a k tomu přibývá momentů, kdy je přes
vyjetou stopu závěj písku. V té chvíli za to musím vzít naplno, jinak
není šance projet. Dvakrát to mám s chlupem, jen díky neuvěřitelně
brutálnímu roztočení motoru a puštění spojky se zadní kolo tak tak
prohrabává dvacet centimetrů hlubokou vrstvou zrádného písečného prachu.
Sajda v těch momentech překáží jak zlomené křídlo, které táhnu za sebou.
Na kousku tvrdé
rovinky zastavuju, lezu do kufru a vytahuju plátěnou kšiltovku s emblémem
Motor Journalu, se kterou jsem slíbil Karlu Kupkovi, že se nechám
vyfotografovat s Motor Journalem na Tianan-menském náměstí v Pekingu. Teď
kašlu na její neposkvrněnost, napouštím do ní špinavou vodu s pískem ze
zásobního kanistru a narážím si ji na hlavu, abych se nezbláznil, nebo se
mi slunce nepropálilo skrz. A znova s jedním uchem poslouchajícím motor a
s druhým poslouchajícím skřípání sajdy se pomaloučku rozjíždím přes další
a další, ještě dlouho nekončící drncáky.
Podívejte se
pozorně - co kámen, to polodrahokam!!! I kdybyste v nich stáli po kolena,
uvědomíte si najednou, jak jsou bezcenné proti poslední poloprázdné láhvi
vody, kterou máte v ruce...
Slunce už začíná
zapadat, když se po pravé straně po dlouhé době objevují opět koleje
transmongolské trati. Vyjíždím na vršek, kde je modrými fábory ověšené
Ovo a odkud jsou vidět na obzoru siluety městečka. Zbývá asi patnáct nebo
šestnáct kilometrů, takže to musí být Sajnšand. Zastavuju, dávám si
pořádného loka od slunce úplně horké vody a začínám rozbalovat stan.
Večer nejsem v Sajnšandu nic platný, spíš by tam mohlo být nebezpečno.
Mongolové slaví svůj státní svátek a jak mi radil ještě před odjezdem
Libor Gýna, když mají upito, je lepší se od nich držet stranou. Strašně
rádi ukazují, jak moc se dovedou prát a jsou agresívní, což jsem si zažil
poprvé před dvěma dny. Situaci zachránila akorát dobře mířená dávka
pepřového spreje a polní lopatka po ruce a to bych dneska nerad opakoval.
Už bych na to stěží sbíral sílu. Ale vím, že je vyhráno. Sajnšand na
dohled, těch pár zbývajících kilometrů ráno sajdu klidně i donesu na
zádech, kdyby nedojela...
Autor: Automuzeum.cz
|
Zpět |
|
